Změna nefunkčních vzorců myšlení aneb jak jsem zapomněla syna

Říká se, že prvorození to mají v dětství těžší než další děti v rodině. Ne proto, že často procházejí náročnou transformací s příchodem nového sourozence. Ale proto, že jsou většinou takovými „pokusnými králíky“.

Rodičovství: Loading, please wait…

Rodiče jsou v tom prostě poprvé a trochu to trvá, než se vyladí z verze Alfa na verzi Beta. 😀 Ne že by debugging (aka ladění softwaru „rodičovství“) končil s prvním dítětem, ale řekněme, že ty největší chyby jsou vychytány právě s prvním rodičovstvím.

Člověk má o mateřství a rodičovství mnoho představ. A ty s příchodem vlastního potomka velice rychle zmizí a nahradí je více či méně…no, jaké přídavné jméno použít a nepobouřit…no prostě realita. I já jsem měla spoustu představ, jak to budu dělat a jak to bude vypadat.

Během mateřství jsem však objevila jednu zajímavou věc:

Každá věta, která začíná slovy „Až já budu mít dítě, tak...“ je naprosto ale naprosto zcestná.

Ono, kdo je připraven, není překvapen, že. Ale některé věci se prostě nedají naučit a vyladit na základě informací z knihy nebo kurzu. Některé věci se prostě musí natvrdo odžít a naučit se za pochodu. Ani řídit auto se nenaučíme jen tím, že si o tom přečteme.

No ale přesně z tohohle těsta jsem byla i já – hlavně se na všechno dobře vzdělat a připravit!

Ještě když byl můj první syn v bříšku, dostaly se ke mě informace o respektujícím a kontaktním rodičovství. A tak jsem se do toho pustila a pilně studovala. Informace o společném spaní, šátkování, kojení na požádání, a podobně samozřejmě nezůstaly pozadu!

Náraz do zdi

A pak přišel na svět ON. Můj syn. Nádherné osobité stvoření, které mi nedalo (a stále nedá) nic zadarmo. Absolutně nic.

Moje děťátko jelo tzv. trojboj “nejí – nespí – mrčí”. Ve dne i v noci nespal déle než půl hodiny v kuse (a já také ne). Lékaři na mě tlačili kvůli nedostatečnému přijmu potravy.

Jeho i moje trudomyslnost se snoubily do rozplizlých dnů v duchu “vše je špatně, a tak si zamrčíme”. Na tónině, která mi vrtala díru do hlavy – jako fakt, přísahala bych, že tam tu díru opravdu ještě nahmatám.

Přes dva roky v tomto režimu mě dovedlo až na pokraj psychického i fyzického vyčerpání. Závratě a motání hlavy byly mým věrným společníkem. Stejně jako absence schopnosti jakékoliv sociální interakce, hodné mého věku. Kolikrát byl pro mě problém dát dohromady souvislou větu. Byla jsem schopna se rozbrečet na počkání.

Totální mateřské dno. Takhle jsem si to mateřství teda nepředstavovala!

Ach ty představy, že…

Dnes už chápu, že mě syn přišel takříkajíc zachránit (i když velmi osobitým způsobem). Přišel mi dát pomyslnou facku, abych se vzpamatovala a vystoupila ze vzorců, které mě celý život tahaly ke dnu. Abych přijala, že se na některé věci v životě nemůžu připravit ani hromadou knih. A že některé situace nemůžu přeprat ani mou sakra pevnou vůlí.

„Tolik jsi mě toho, můj miláčku, naučil...a stále učíš!“

Když jsem se na to všechno podívala z této perspektivy, pocítila jsem velkou vděčnost. Že měl to odhodlání z mé Alfa mateřské verze v potu tváře postupně vykřesávat tu nejlepší Beta verzi, jakou jsem v tu chvíli dokázala být.

S příchodem dalšího syna jsem si ale uvědomila ještě jednu věc – můj prvorozený mi dal mnohem, mnohem víc. A za následujících 10, pro mě velmi cenných, věcí bych mu chtěla ze srdce poděkovat. 😊

Představy a očekávání
Děkuji, že jsem díky tobě před druhým porodem neměla od dalšího mateřství žádné představy ani očekávání. Byla jsem otevřená všem možnostem a zároveň naladěná na to nejlepší.
Úsměvy
Děkuji, že si díky tobě vážím každý bráchův úsměv a dokážu ocenit jeho převažující dobré naladění. Kdybys nemrčel celé dny, brala bych to jako samozřejmost.
Pláč
Děkuji, že mě díky tobě už tak netrýzní pláč. Pochopila jsem, že ne každý pláč znamená, že jsem špatná matka a že jsem selhala. Každý má právo na špatnou náladu – i moje děti.
Buzení v noci
Děkuji, že díky tobě je 6 vzbuzení za noc pod mou rozlišovací schopnost (protože je to mnohem méně než 20 vzbuzení). Unavená jsem, to ano, ale „nežeru hlínu“. Ukázal jsi mi, že děti opravdu jednou začnou spát celou noc. Byť je to třeba až v 5 letech.
Denní spánek
Děkuji, že díky tobě ocením denní spánek delší než 30 min. I hoďka je super! (Pravda, kdyby to bylo ještě delší, chrochtala bych asi blahem, ale zase by moje efektivita a výkon dosáhly takové úrovně, že by naše vesnice svítila od mé hyper-radio-aktivity. 😀 )
Samostatnost
Děkuji, že díky Tobě ocením každou chvíli, kdy brácha pracuje samostatně (hraje si, něco zkoumá). Vím, že to není samozřejmost. A raduji se z toho, že zvládnu uvařit oběd, vyložit myčku nebo se prostě jen najíst i v době, kdy brácha nespí.
Potřeby
Děkuji, že jsi mi ukázal, že i já mám vlastní potřeby a že jsem díky tobě přišla na to, co mě naplňuje.
Mateřství
Děkuji, že jsem si mohla uvědomit, že mě mateřství nenaplňuje (o čemž jsem psala v tomto článku), ale i přesto si to mateřství konečně umím užít.
Žaluzie
Děkuji, že mě nestresuje, když brácha tahá za lanka na žaluziích. Protože jsem se je díky tobě naučila opravovat. 😀
Prostě děkuji
Děkuji, že díky tobě už spoustu blbostí neřeším. Vím, že vše dělám tak nejlépe jak umím. Vím, že tobě i bráchovi s největší pravděpodobností způsobím nějaké to trauma, i když snažím přistupovat tak, aby se to nestalo. Ale nehroutím se z toho. Mým úkolem totiž není nezpůsobit vám trauma. Mým úkolem je dát vám do ruky nástroje, díky kterým se můžete s případnou náročnou zkušeností vyrovnat a integrovat ji tak, aby byla ku prospěchu. A to jak z dětství, tak v budoucím životě.

Tak…teď to vypadá jako happy end, že? No ale hádejte, co se nestalo…respektive stalo – no však víte, jak to myslím.

Zákony fyziky a neurověd v praxi

Říká se, že když je máma v pohodě, pak je v pohodě i dítě. Koneckonců na téma „šťastná máma – šťastné dítě“ jsem napsala i článek. Já už pár let můžu s hlubokým procítěním říct, že jsem šťastná. A to je pro mě, po těch víc jak 30 letech vnitřní mizérie, fakt velká věc!

Když se prvorozený narodil, byl ze mě uzlíček nervů. Stejně jako celý můj život před mateřstvím. A prvorozený to samozřejmě patřičně reflektoval. Zrcadlové neurony prostě nepustí – co vidí, to opakují.

Jakmile jsem objevila jaký je první krok k respektujícímu mateřství, rozhodla se měnit své nefunkční vzorce chování a informace transformovala do praxe, začala se měnit i situace s prvorozeným. Nebylo to ideální, ale bylo to mnohem lepší.

S příchodem dalšího miminka jsem si ale uvědomila jednu věc – prvorozený se až tak nezměnil. To já jsem měla mnohem více energie na všechny ty náročné situace. To byl klíč. Proto to fungovalo.

A proto to taky po porodu trochu fungovat přestalo – ze zřejmých důvodů, jako je třeba nevyspání, jsem té energie měla najednou méně. Ani zákon zachování energie nepustí. 🙂

Pátrala jsem po tom, co by nám mohlo pomoci. Přišly mi do cesty rodinné konstelace, a tak jsem se do nich, jako velký nadšenec alternativních metod, vrhla. S úžasnou duší a skvělou odbornicí na rodinné konstelace Martinou, jsme postavily konstelaci na téma „vztah já a syn“. A zažila jsem tam takové AHA, že jsem si z toho sedla na zadek a z údivu nevycházím doteď.

Příběh o tom, jak jsem zapomněla syna…

To, že jsem nervák po tátovi a že se tato nálož úzkosti táhne jako červená nit napříč našim rodem, jsem psala už v článku o kronice a pochopení vlastních kořenů. Jako v živém řetězu jsme si předávali vzorce chování, které pak byly po zbytek života zapsané velmi hluboko na naší podvědomé úrovni.

Já z této řady vystoupila. V tom živém řetězu našeho rodu jsem dostala do rukou něco, s čím nesouzním a co mi neslouží. S úctou ke svému rodu jsem poděkovala, odložila pomyslný balíček na zem a pokračovala dál bez něj.

„Já bych toto chtěla dělat jinak. Děkuji, že jste to žili i za mě a že já už nemusím.“

Mám úplně husí kůži jak to píšu. Pro mě je v této větě neuvěřitelná síla.

Neuvědomila jsem si tehdy ale jednu podstatnou věc. Vystoupila jsem z této řady sama. A svého prvorozeného jsem tam zapomněla.

Wow. No teda.

On tyto techniky ještě neumí. Sám teď vystoupit nemůže. V tu chvíli mi došlo, proč je jeho brácha „úplně z jiného těsta“. Přišel na svět až ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že chci žít spokojený život a podnikla kroky k tomu, aby to byla má realita. Už jsem nebyla v té řadě.

Na konstelacích jsem se tedy pro prvorozeného „vrátila“. Poděkovala všem předkům a s velkou pokorou a úctou k nim jsem zopakovala to, co kdysi. Jen ve znění, které bylo konečně úplné.

„Já a moje rodina bychom toto chtěli dělat jinak. Děkuji, že jste to žili i za nás a že my už nemusíme.“

Byla to síla. A nebudete tomu věřit (a nebo možná budete), všem se velmi ulevilo. Ten balíček úzkostí zůstal ležet na zemi. Já vzala prvorozeného za ruku a šli jsme dál.

S láskou, úctou a pokorou ke svému rodu, ze kterého jsem v tu chvíli cítila velkou podporu a radost z toho, že jsem se rozhodla udělat tuto změnu a přetrhnout onu červenou nit. Děkuji a miluji, milí předkové.

Lenka Szásziová

Jsem certifikovaný praktik metod Emoční kód, Body Code a Belief Code. Pomáhám lidem osvobodit se od tíhy starých emocí, dosáhnout rovnováhy v těle a změnit nežádoucí podvědomé vzorce tak, aby žili více v lehkosti a radosti. Jsem také zakladatelkou projektu Sebe-vědomá máma. Můj příběh si přečtěte zde. >>

Podobné články