Spánek malých dětí: není respekt jako respekt

Pokud je něco, co se v našem životě radikálně změní po narození miminka, pak je to spánek. Někteří rodiče tímto tématem jakš takš proplují, pro některé je to zdrojem nočních můr a silných traumat. Možná si říkáš: „Počkej, jak traumat???“ Ano, třeba pro mě osobně je dětský spánek velmi citlivé téma i po několika letech.

Na předporodním kurzu jsem do tohoto tématu začala pronikat trochu víc. Bylo mi jasné, že malé děti se v noci budí na mlíko, případně pak v pozdějším věku sem tam, třeba kvůli špatným snům. Ale to, jaké obzory, co se týče počtu buzení za noc, mi odkryje můj syn, jsem si nedovedla představit ani v těch nejdivočejších snech. Naštěstí. Jinak bych to asi vzdala rovnou.

Vyplakání a další „zaručené“ metody našich předků

Při kurzu padlo slovo i na téma „vyplakání„. Nikdy jsem o tomto moc neslyšela, protože prostě dětský spánek člověk řeší až s těma dětma, že. =) Ale už tehdy mi argumenty, proč nenechat dítě o samotě vyplakat, dávaly velký smysl.

Když jsem si představila, že jsem někde sama, volám o pomoc (nejsem schopna vyhodnotit, že mi nejde o život) a nikdo nepřichází, úplně mi to svíralo srdce a věděla jsem, že touto cestou bych šla jen velmi nerada. S tímto jsem nesouzněla. Později se ke mně dostala informace i Estivillově metodě. Ta mi však přišla jako klasická metoda vyplakání, akorát trochu natřená na růžovo (můj osobní názor). Opět nic, s čím bych se ztotožňovala.

Nedávno jsem četla příspěvek jedné autorky o Estivillově metodě. V příspěvku věcně vysvětlovala, proč si nemyslí, že by tato metoda byla přínosná a přidala i vlastní náročnou zkušenost se spánkem dítěte. Připojila k tomu i fotku dokumentu doporučující Estevilovu metodu, který se měl rozdávat u nějakého pediatra. Příspěvek byl laděn vcelku poklidně se záměrem naťuknout toto téma a trochu šířit osvětu. Za mě super.

Nicméně co mě zarazilo, byly komentáře pod tímto příspěvkem. Naštěstí se to ve většině případů obešlo bez silnějších slov, ale i tak tam bylo nespočet odsouzení a lamentování nad tím, jak proboha může tuto metodu někdo vůbec použít a jak se, nota bene, může toto doporučovat u pediatra, vždyť to je strašné! Čím silnější komentář či jadrnější zvolání typu „To bych raději umřela než toto!“, tím více lajků.

Já s Estivillovou metodou naprosto nesouzním a s argumenty autorky příspěvku zcela souhlasím. Velmi mě ale překvapily ony reakce lidí, protože takovou míru posuzování, odsouzení, pohoršování se a lamentování jsem od komunity, která hlásá respektující přístup, prostě nečekala.

Opět mě to vrátilo k tomu, co vidím jako naprostý základ – pokud chceme být opravdu respektující k dětem, pak nutně potřebujeme být respektující i k sobě, a i k jiným lidem. Proč? Protože to jinak nebude autentické a děti to vidí.

Je naprosto v pořádku vyjádřit svůj názor, ale věřím, že toto vyjádření se může obejít bez posuzování a odsuzování těch, kteří mají názor odlišný. Cestou není útok a odsouzení, cestou je trpělivé vysvětlování těm, kteří chtějí naslouchat a kteří jsou připraveni.

Protože s těmi, kteří naslouchat nechtějí či ještě připraveni nejsou se toho stejně moc nenadiskutuje (ani s padesáti studiemi v ruce). Je to totiž jejich volba. A je to tak v pořádku. Nemusíme s tím souhlasit, je ale dobré to respektovat – a zde je velký prostor pro náš respekt ke druhým.

Naše peripetie se spánkem – znáš to taky?

Jako mnohdy, moje obzory laskavosti a soucitu mi doširoka otevřel můj syn, který mi ukázal, jak daleko je možno v tématu spánku zajít. Po narození odmítal pít, měli jsme velké problémy s přibíráním na váze. Takže jsem si dala 6týdennní maraton, kdy jsem hodinu odsávala, hodinu krmila cévkou (když to zunknul z flašky tak to hned vyblil), a pak jsem měla hodinu na to, abych se najedla, zašla na záchod a třeba i sem tam tu hodinku spala.

Po šestinedělí se to nějak srovnalo, ale v panice o dostatečný přísun mlíka jsem ho 3x za noc budila na krmení (protože ani přes den stále nejevil o jídlo zájem). K tomu se přidala dost vtipná situace, kdy kakal zásadně po nočním kojení. Čili nakrmila jsem, pak čekala až se vykaká, přebalila, a pak čekala další 2h až usne. Asi je Ti jasné, co jsem z té noci měla.

V půl roce se situace nečekaně obrátila. Ony dvouhodinové bdělé pauzy zmizely. Ovšem objevilo se samovolné buzení co 30 minut. Ne, nedělám si srandu, nepřeháním. Můj chlapeček v noci naspal cca 10h (ano, jiné děti spí víc) a k tomu se co půl hodiny budil. To vycházelo na krásných 20 vzbuzení za noc. Přes den si pak chrupnul 2×30 min. Naprosto jsem nechápala, kde bere tu energii. Já ji totiž neměla. Říkala jsem si, že se to časem uklidní, že to je jen období. Tohle „období“ trvalo rok.

V jeho roce a půl to už začalo polevovat a začal se budit méně – třeba 15x za noc. Toto zlepšení moje tělo už ale nevyhodnocovalo jako zlepšení, protože jsem se dostávala do bodu takové spánkové deprivace, že už ze mě byla chodící mrtvola.

Denně se mi motala hlava, nebyla jsem schopna dát dohromady souvislou větu, na počkání jsem byla schopna se rozbrečet. Moje sociální interakce by si nezadala s kdejakým sociopatem. Zmizely veškeré filtry v mé hlavě, které zajišťovaly společenské fungování v této společnosti. Byl ze mě téměř blázen.

A zpětně jsem po přečtení knihy Proč spíme (Mathew Walker) pochopila proč. Vlastně mě ta knížka i dost pobavila, protože dle všech studií jsem ji už neměla číst – tou dobou jsem už totiž měla být dávno na onom světě. =)

Ta situace se spánkem se lepšila, ale jen velmi pozvolna. Ve 2,5 letech se syn budil 8x. Pak se to naštěstí uklidnilo a začal se budit 3-4x za noc, což už (velmi vtipně) bylo pod mou rozlišovací schopnost a všude jsem tvrdila, že „už spí“ =D Celým obdobím se táhla naprostá bezmoc – já už nemohla a zkoušela mnohé, abych to změnila a mohla se alespoň chvíli vyspat.

Vítej, moje trauma!

Když jen píšu tyto řádky, tak cítím, jak se mi zvedá tlak a jak je moje tělo v nepohodě. To je to trauma, o kterém jsem se zmínila na začátku článku. Jedna z definic traumatu je, že je to náročná situace, která byla příliš intenzivní nebo trvala příliš dlouho. A já splňovala vlastně oba body. Bylo to „moc“ a bylo to příliš dlouhé.

Nikdy jsem nesáhla ani k metodě vyplakání, k Estivillově metodě, ani k žádné jiné metodě tohoto ražení (často okrasně nazývané například jako „spánkový koučing“). I když jsem věděla, že už melu z posledního, tak jsem tohoto prostě schopna nebyla.

Co mi ale ještě víc podráželo nohy, to bylo moje okolí. To mi totiž dávalo jasně najevo, že si za to, že syn tak špatně spí, můžu sama. Protože prostě mám volbu – můžu ho nechat vyplakat. A samozřejmě nespí taky kvůli tomu, že kojím (protože kojení může za všechno zlo světa, co jsem tak pochopila =D ).

Tehdy jsem s tím neuměla pracovat. Teď bych už lépe věděla jak na to. Celé ty noci jsem byla sama. Manžel měl náročnou práci a neměl ani fyzicky ani psychicky na to, aby mě podpořil a byl tam se mnou nebo mě třeba vystřídal. Navíc je to přece moje volba – on už dávno v tomto věku spal sám v postýlce.

Respekt v respektující komunitě…

Když se vrátím k reakcím lidí na Estivillovu metodu v příspěvku – v tomto okamžiku jsem byla za svou traumatickou zkušenost velmi, velmi vděčná. Protože jsem viděla, jak to může vypadat na druhé straně. Byla jsem tam. Nikdy jsem metodu vyplakání nepoužila a ani na vteřinu nezapochybovala o tom, že pro mě to bylo to správné rozhodnutí (byť s traumatickými důsledky). Zároveň však plně chápu, že někdo po této metodě sáhne.

I když s metodou nesouhlasím a vnímám všechny argumenty, proč to dítěti neudělat, dokážu plně a bytostně pochopit maminku, která to udělá. Nic totiž není černobílé a je tam mnoho faktorů, které nikdo z vnějšku nedokáže pojmout. Takové dva základní jsou:

Tohle máme každý jinak. Když se mi kamarádka stěžuje, že je úplně v háji, protože se jí dítě budí 4x za noc, tak se v duchu jen pousměju (protože 4 vzbuzení za noc pro mě byly pod rozlišovací schopnost). Ale zároveň si dokážu představit, že ona je z toho fakt vyřízená. Každý má tu svou hranici jinde. Já jsem byla sama velmi překvapená, co moje tělo dokázalo zvládnout. Je pravda, že jsem čekala, že každou chvíli už tělo službu vypoví a já prostě odpadnu. Někomu ale varovné kontrolky blikají už dřív a za určitou hranici nejde. Pak může v té bezmoci a pocitu ohrožení sáhnout i po metodách, které by běžně nepoužil.

Někdy se rodiče na každém aspektu výchovy neshodnou. Já sama byla v situaci, kdy manžel by syna v pokoji samotného nechal a nepřišlo by mu na tom nic divného (protože on jako rodič přece potřebuje přežít). Navíc, i když se mi snažil někdo aspoň trochu odlehčit, tak to nešlo, protože syn plakal až do chvíle, než jsem naklusala s prsem. Prostě řval v náručí někoho jiného. Klidně i 2 hodiny. Některé maminky jsou na děti dokonce úplně samy a nemají se kdy dospat. To je velmi těžká situace.

Svobodná volba

Je skvělé, že se šíří osvěta o škodlivosti těchto vyplakávacích metod (resp. jaká traumata jsou s tímto spojená). Ale nejde to tlačit všem a za každou cenu. Někomu ty argumenty smysl prostě nedávají, protože třeba na ně ještě není připravený. A možná ani nikdy nebude a je to tak v pořádku.

Je to jeho volba. A je důležité to respektovat. A ano, má to vliv na děti, ale jak říká Tereza Kramerová „I dítě těch nej rodičů bude mít co vyprávět svému terapeutovi.“ =)

Ten pediatr, který leták s Estivillovou metodou rozdával (a kterého ta respektující komunita tak hejtovala) to s největší pravděpodobností nemyslel zle. On těm dětem nechce vědomě ublížit. Ale do jeho ordinace prostě přichází zdrcené maminky, které už několik týdnů nespaly a už neví kudy kam. Tak se jim snaží pomoct. Byť asi ne tím ideálním způsobem.

On totiž spánek dětí se ideálně a rychle vyřešit nedá. Já sama zkoušela mnoho alternativních postupů a metod a nic nepomohlo. Pak už zbývá jen jednoduché přijetí situace, což však s ohledem na psychické a fyzické vyčerpání snadné není.

Někdy je ta naše cesta pro jiného prostě příliš těžká. Není to vždy o tom „bez výmluv, prosím, a makej“. Někdy je ta situace prostě příliš. A každý máme tu hranici jinde.  

Co mi pomohlo

Na závěr bych ráda zmínila dvě věci, které mě držely nad vodou a které mi i hodně pomohly. Jednak to byla kniha S láskou o dětském spánku (Lenka Medvedcová Tinková, která má krásný projekt Prosím spinkej). Lenka je antropoložka a dává velice zajímavý a ucelený pohled na dětský spánek nejen v historickém, ale i v kulturním kontextu. Je to opravdu velice laskavé čtení.

Tématu dětského spánku se také věnuje má kamarádka Magdalena Danielová (projekt Rodina a spánek), kdy Madla kombinuje své lékařské znalosti a zkušenosti s laskavým přístupem ve spánkovém poradenství a Bachovými esencemi.