Můj příběh

Miluji komplexní propojování vědy, těla a duše.

Pomáhám především maminkám, kterým je sympatický respektující přístup k dětem, ale pro které je zároveň velmi náročné jej plně začlenit do jejich života.

Věřím, že můžeme být našim dětem inspirací pro vlastní sebe-vědomý život.

Moje cesta k sebe-vědomí v mateřství

Kdybych dnes potkala své o pár let mladší já, objala bych jej a řekla „Neboj, bude to dobré. Dostala jsi od života obrovský dar. Je to sice náročný dar, bude to divoká jízda, ale ten výsledek bude stát za to.“

Ten výsledek bych si tehdy asi ani neuměla představit. S hlubokým procítěním totiž dnes můžu říct, že jsem šťastná. Fakt jo! Mám nádhernou rodinu, dobré vztahy a jsem si vědoma své hodnoty.

I když přijde náročná situace (a že pořád chodí!), jsem schopna se rychle uklidnit a vrátit se do stavu, kdy věci zhodnotím a vymyslím řešení (které někdy spočívá i v obyčejném přijetí situace). V mém životě je teď hodně lehkosti a také klidu. Žiju svůj sen.

A jaký to byl dar?

Můj syn. Nádherné osobité stvoření, které mi nedá nic zadarmo.

Ještě když byl v bříšku, dostaly se ke mně informace o respektujícím a kontaktním rodičovství. Velmi mě to zaujalo. Dávalo to takový smysl!

Jelikož jsem, stejně jako mnozí, prošla klasickou výchovou, začala jsem se v tomto směru intenzivně vzdělávat. Četla jsem, poslouchala semináře a kurzy a když se syn narodil, zkoušela vše uvést do praxe.

Ze začátku jsem byla nadšená myšlenkou, že se díky respektujícímu přístupu s dítětem prostě domluvím. Budu trochu rozumět tomu, proč se některé věci dějí, někdy mu vyjdu vstříc já, jindy vyjde vstříc on mně, všechno si pěkně vysvětlíme a budeme mít pohodové dny.

Realita však byla úplně jiná.

Ta praxe mi totiž opravdu hodně drhla. Věci jsem neměla zažité, vlastně většinu z nich jsem dělala poprvé v životě. Navíc pro mě byly některé pojmy naprosto abstraktní.

„Napoj se na dítě.“
„Uznej jeho pocity.“
„Buď tam s ním.“

Jako ano, tak nějak jsem tušila, co tím chtěl autor říci. Ale jak to prakticky udělat, to pro mě byla velká neznámá. Zkoušela jsem to pořád dokola, ale vždy se to minulo účinkem.

A tak jsem se v tom dost plácala.

Moje děťátko jelo tzv. trojboj “nejí – nespí – mrčí”. Nespal déle než půl hodiny v kuse (a já také ne). Lékaři na mě tlačili kvůli nedostatečnému přijmu potravy. Jeho i moje trudomyslnost se snoubily do rozplizlých dnů v duchu “vše je špatně, a tak si zamrčíme” (na tónině, která mi vrtala díru do hlavy).

A já se přitom tak snažila!

Společné spaní, šátkování, kojení, tulení, respektující komunikace...tak moc jsem se snažila, abych měla to šťastné a usměvavé dítě, se kterým se domluvím.

Místo toho jsem ale zažívala muka, když ječel a já se mu snažila uznávat pocity. Měla jsem černo před očima, když mě ve vzteku plácnul do obličeje (sice jsem to ustála a nevrátila mu tu ťafku zpět, ale stálo mě to energetický budget na celý den).

Mám ale pevnou vůli a umím být urputná. To by bylo, abych se s tím mateřstvím nepoprala. To dám! Chodila jsem si pro rady k „respektujícím“ kamarádkám. Studovala jsem víc a víc. A pořád nechápala, proč mi to nefunguje.

Jak to? Co, sakra, dělám špatně???

Připadala jsem si vadná a neschopná. Jednoduše příšerná matka, co naprosto nezvládá sebe, natož dítě. Bylo mi téměř 33 let a měla jsem naléhavý pocit, že tu už moc dlouho nebudu. Tohle asi prostě nedám.

Byla ze mě chodící hromádka neštěstí, přes dva roky jsem nespala a už to bylo znát. Fyzicky i psychicky. Závratě a motání hlavy byly mým věrným společníkem, stejně jako absence schopnosti jakékoliv sociální interakce, hodné mého věku. Kolikrát byl pro mě problém dát dohromady souvislou větu. Byla jsem schopna se rozbrečet na počkání. Totální mateřské dno.

No a pak přišel pro mě velmi důležitý moment. Už jsem nevěděla co dál, a tak jsem se objednala na konzultaci k jedné speciální pedagožce. Ta ovšem nechtěla vidět syna, ale mě. Po konzultaci to paní zhodnotila, že problém nemá syn, ale já. Seděla jsem tam, koukala na ni s otevřenou pusou a nezmohla se ani na slovo.

A pak jsem to pochopila.

V daném nastavení mi to nikdy nemohlo fungovat. Bylo fajn mít respektující přístup k dítěti. Ale naprosto nutnou esencí úspěchu byl můj přístup ke mně samotné. Zanechala jsem tedy studia přístupů k dítěti a plně zaměřila pozornost na sebe.

A začaly se dít zázraky.

Tedy ne, že by můj chlapeček už nikdy nedostal hysterický záchvat, abychom si rozuměly. Ale já ty náročné situace zvládala s o dost větší lehkostí, těšilo mě být s dítětem doma a celkově jsem byla den ode dne spokojenější. A tato spokojenost se projevila i na usměvavém a veselém klukovi.

Mou velkou vášní se stalo propojování znalostí z mnoha let praxe ve vědě a výzkumu s objevováním zákoutí lidské duše. Je neuvěřitelné, jak tělo a psychika fungují jako jeden nádherný komplexní celek.

Seděla jsem a přemýšlela. Tohle všechno, kdybych věděla jako dítě! Tolik mrzutostí bych si ušetřila! Ten dosavadní život bych si užila v úplně jiné energii! Bylo by skvělé, kdyby se alespoň část z toho učila ve školách. Aby děti věděly, že nejsou oběti, ale mohou si svůj život tvořit.

To by bylo skvělé, to je můj velký sen. A pak mě to napadlo...vždyť k tomu nepotřebují instituci...

...vždyť to celé vlastně začíná v rodině...

A proto jsem se rozhodla pomáhat maminkám, kterým je sympatický respektující přístup k dětem, ale pro které je zároveň velmi náročné jej plně začlenit do jejich života. Vím, čím si procházejí. Já už na té cestě byla. A ráda a s pokorou k jejich vlastní vnitřní moudrosti, jim budu průvodcem na té jejich cestě.

Věřím, že tato pomoc pomáhá vlastně dvakrát. Jednak mamince umožní žít šťastnější a spokojenější život a zároveň bude mít dítě příležitost naučit se od maminky principy a techniky, které bude moci v dospělosti použít pro tvoření vlastního sebe-vědomého života.

Prostřednictvím svých eBooků a kurzů předávám nejdůležitější poznatky a souvislosti, které mám nejen nastudovány teoreticky, ale zároveň i prakticky ověřené na sobě a na své cestě. Zároveň poskytuji podporu jako certifikovaný praktik metody Body Code.

Můj velký dar spočívá ve schopnosti nasát obrovské množství informací z nejrůznějších oblastí, které následně integruji do výsledného celku tak, aby do sebe věci pěkně zapadaly a dávaly smysl. Výsledek pak podávám jednoduchou a srozumitelnou formou.

Nepřináším instantní řešení problémů a náročných situací.

Přináším porozumění tomu, proč jsou některé věci pro tebe tak těžké. Z prostoru porozumění a sounáležitosti je pak možné se i v náročné situaci zorientovat, najít pevný bod a najít směr pro řešení.

Z vlastní zkušenosti vím, že se s tímto přístupem mohou v životech odehrávat hotové zázraky.