Ty nebudeš psát články o výchově a pak tu křičet na dítě!

Tuhle větu jsem si jednou vyslechla od svého muže. I s příslušnou intonací v hlase. A popravdě – musela jsem se tomu až pousmát. Samozřejmě ne tomu, co muž v danou chvíli cítil, ale tomu, co si v danou chvíli myslel – nemůžeš jiným ukazovat cestu, pokud sám nejsi mistr, co nedělá chyby a nikdy nesejde z cesty.

POZOR – CHYBA!

V tomto módu vlastně jedeme od malička. Chyba je nepřítel. Chybovat je špatné. Jedna chyba? – Dvojka! Za chyby se měl člověk stydět. Když bylo něco špatně, často následoval trest. Kolikrát se bojíme něco vůbec zkusit, protože co kdybychom udělali chybu, proboha!

V dospělosti se mnoho rodičů setká s alternativními přístupy (k výchově i vzdělání), které dají na chybu úplně jiný pohled: Chyba je přítel. Na chybě se můžeme učit. Mnohým to dává smysl a pro své děti to chtějí jinak, než to měli oni sami.

Ano, na sebe! O přínosu sobeckosti jsem se už zmínila v článku Chceš pro dítě to nejlepší? Tak buď sobec.

Víno a voda

Tak hrozně se snažíme, abychom to u dětí dělaly „správně“ a svým přístupem jim nezpůsobily trauma, že se děsíme udělat jakoukoli chybu. A pokud ji uděláme, pak se za to náležitě „odměníme“ v klasickém stylu – shazování sebe sama, patlání se v tom, co jsem mohla udělat jinak, jaká jsem strašná matka a podobně.

Kolikrát sobě řekneme takové věci, které bychom jiným nikdy neřekly – protože by nám to přišlo nevhodné nebo příliš kruté. U sebe tento problém kupodivu nemáme.

Prostě každá chyba je špatně a tečka. Je to odsouzeníhodné. Fuj.

Ale když se na to podíváme trochu z výšky, tak vlastně (dětem) kážeme víno a sami pijeme vodu (samozřejmě v přeneseném významu slova 😉 ). U dětí chybu vítáme jako příležitost k růstu, u vlastních chyb jsou pocity často zcela jiné.

Zkusme se tedy, prosím, na vlastní přešlapy dívat tak, jako se díváme na přešlapy dětí – s porozuměním a laskavostí. Z takového prostoru pak může dojít k růstu. Z prostoru viny a trestu se posuny dít nemohou, protože je tento prostor naplněn strachem z dalšího selhání, úzkostí a výčitkami.

Můžu tedy psát ty články?

Tehdy jsem se na muže usmála a odvětila:

„Ale miláčku, já jsem taky na cestě. Dělám jen to nejlepší, co v danou chvíli dokážu. A velmi často to není dokonalé. Chtěla bych to jinak, ale v tu danou chvíli to prostě líp neumím. A je to tak v pořádku. Podmínkou podpory jiných není vlastní dokonalost.“

Vlastně upřímně si myslím, že zdání dokonalosti lidi vzdaluje, ba dokonce odpuzuje. Sami k sobě jsme velmi kritičtí, vůči sobě vidíme tolik nedokonalostí. A myslíme si, že jiní to tak nemají. Že třeba ta super lektorka na semináři nikdy na dítě nekřičí.

A jsme smutné, že tak skvělé nejsme. Máme pocit, že toho my nikdy nedosáhneme. Ale toto zdání hrozně klame. Dokonalost je mýtus.

Někdo je na své cestě dál, jiný teprve vyráží. Někdo začal svou cestu (vlivem svého dětství) někde v údolí a v žabkách, jiný s dobrou výbavou už v základním táboře (tomu říkám tzv. startovací čára). Důležité je, že jdeme za svým cílem.

Někdy můžeme sejít z cesty – to je v pořádku, každý někdy zabloudí. A ve chvíli, kdy si to uvědomíme, se můžeme v situaci zorientovat a vrátit se na svou cestu zpět.

I toto jsem já – těší mě…

Takže ano, někdy křičím na své dítě, jsem na něj hnusná, říkám věci, které bych raději nikdy neřekla, nemám na něj vždy dostatek trpělivosti, odpírám mu lásku (i když jsem si říkala, že „bež pryč“ já nikdy svému dítěti neřeknu – řekla, protože to tak v tu chvíli prostě bytostně cítím).

A dokonce svého času (v dobách největšího temna a psychického i fyzického vyčerpání) jsem v duchu zadávala do Googlu sousloví „baby box“ (věřím, že toto jednou odpustím sama sobě i můj syn mě, až to bude číst).

Ano, i taková jsem. I takto se někdy cítím. I takto někdy jednám. Nejsem na to hrdá, ale patří to ke mně. Patří to k mé cestě. Protože přesně na těchto věcech se pak mohu učit a mohu se posunout vpřed. Mohu se naučit, jak situace urovnat, jak se dítěti omluvit, jak být vlídnější nejen k němu, ale především sama k sobě.

A i proto jsem se rozhodla psát články a svou cestu sdílet. Přestože někdy na vlastní dítě křičím i když to je v rozporu s tím, co v hloubi duše považuju za cestu, kterou chci jít. Věřím, že díky vlastním chybám se můžu nejen učit, ale i pochopit maminky, které prochází podobnými pocity a problémy.

Plné pochopení, sounáležitost, možnost úplné otevřenosti bez posuzování, odsuzování a nálepek. To je něco, co bych si přála pro své mladší já a co bych si nyní přála pro všechny mámy, které to potřebují a které se cítí, že jsou „samy“.

Nejste v tom samy, všechny jsme na cestě. A každá jedna z nás může být inspirací či podporou pro nějakou jinou mámu.