„Nefunguje“ Ti respektující přístup? A může být vůbec funkční pro všechny děti?

Ano i ne…vysvětlím =) Ono totiž, jako vše na světě, nic není černobílé. Já osobně považuju respektující přístup za všeobecně platný a přínosný. Nejen pro děti, ale také např. mezi dospělými. A v neposlední řadě také ve vztahu sama k sobě.

Respektujícímu přístupu se věnuje mnoho autorů a to je naprosto skvělé. Každý to podává svým osobitým způsobem, dává do toho své zkušenosti a takříkajíc kus sebe. Když jsem tuto oblast intenzivně studovala, nabyla jsem takového konejšivého, ovšem z mého dnešního pohledu (obohaceného mnoha zkušenostmi) dost falešného dojmu.

Ach ta očekávání…

Při čtení knih a poslouchání kurzů na toto téma, jsem totiž nabyla pocitu, že pokud budu postupovat tak a tak, pak se s dítětem domluvím a bude nám fajn. Jasně, že sem tam bude nějaký mráček a nějaká přeháňka. S tím se počítá.

Ale obecně jsem měla pocit, že „když budu dělat toto a toto, pak se vyhnu tomu a tomu“ (např. období vzdoru nebo náročné pubertě). K mému velkému překvapení jsem ale po čase došla k jedné úvaze.

Není nad reálnou zkušenost

Toto mi docvaklo ve chvíli, kdy se můj muž vrátil z kurzu manželů Kopřivových (spoluautoři knihy Respektovat a být respektován) a podělil se o historku, kdy se jejich šestnáctiletá dcera vrátila oproti dohodě ne v 10 večer, ale ve 4 ráno, přičemž se celou dobu neozvala.

Pro mě to byl v tu chvíli naprostý šok. Jak to??? Jak je možné, že dítě, které má celý život respektující výchovu (nota bene od někoho, kdo je v daném oboru kapacita), se zachová takto? A v tom mi to došlo. Respektující přístup není zárukou ničeho. NIČEHO. Možná to může snižovat riziko toho, co nechci, aby nastalo, ale nezaručí mi to naprosto nic.

Pro koho to dělám? Aneb handlování v praxi

Navenek často děláme něco jakoby ve prospěch někoho jiného. Ale doopravdy, pod povrchem, většinou podvědomě, to děláme sami pro sebe. Protože v tom vidíme pro sebe nějaký benefit. Nějakou výhodu. U mě to bylo právě ono „když budu dělat toto a toto, pak se vyhnu tomu a tomu“.

Protože já se prostě chtěla vyhnout např. i problémům v pubertálním věku. A říkala jsem si, že když teď „zamakám“ a dám do toho energii navíc, pak se mi to v jisté podobě „vrátí“. A to zavání pravděpodobným a velkým zklamáním. Tohle jsem si samozřejmě na první dobrou neuvědomila. Bylo to skryto hluboko pod povrchem a pozlátkem ve stylu „chci pro dítě to nejlepší“.

Chtělo to nějaký čas, pozorování, přiznat si některé ne úplně cool věci, šok z oné historky, a pak to vyplavalo na povrch. Tento pohled totiž považuju za extrémně důležitý. Detailněji jsem o důvodech psala už v článku o přínosech sobeckosti.

No a jak je to tedy s tím respektujícím přístupem?

Napíšu svůj pohled na základě poměrně dlouhého vývoje a mnoha pozorování. Respektující přístup považuju za velmi přínosný a platný. Je tam ovšem jeden předpoklad – autenticita. To je často velký oříšek, přestože se to na první pohled nezdá.

Můj oblíbený příklad je uznávaní emocí. Tato technika je neskutečně léčivá a přínosná jak pro děti, tak v komunikaci k kýmkoli jiným (včetně sebe). Aby však měla kýžený efekt (čili druhá strana uvěřila, že jí opravdu emoce uznáváme), slova musí jít ruku v ruce i s pocitem. Hlavně u dětí je toto extrémně důležité, protože děti jsou na pocity druhých velice vnímavé.

Pokud tedy plačícímu synovi uznávám emoce slovy „Vidím, že se zlobíš.“, ale současně bych na něj nejraději řvala „Proboha prosím tě přestaň řvát, nebo mi praskne hlava!“, pak to autentické nebude. Co hůř, jsem v situaci, kdy se snažím uznat emoce někomu jinému a současně své vlastní emoce zcela potlačuju a vnímám je jako naprosto nepřípustné („Ježiši přece tohle nebudu řvát na vlastní dítě, co bych to byla za matku! Vždyť mu způsobím trauma!“).

Dítě to vnímá. Fakt že jo. Jednak vidí, že já vidím jeho emoce jako nepřípustné. A navíc vidí, že vidím i své vlastní emoce jako nepřípustné a potlačuju je. To, co říkám, je tedy v přímém rozporu s tím, co dítě vnímá. Takhle to uznávání emocí bohužel fungovat nebude jak by si každý přál.

No jo, ale co tedy s tím? To mám jako řvát na dítě?

Ne, cestou je přijmout vlastní emoce a být laskavá sama k sobě. Z tohoto prostoru se pak dá pracovat na změně skrze mnoho technik, které pomůžou zjistit, proč v Tobě pláč vlastního dítěte může vzbuzovat tak silné vlastní emoce, a pomůžou Ti tyto příčiny postupně uvolnit tak, že později už dané emoce v souvislosti s pláčem vznikat ve velmi omezení míře.

Když jsem tento koncept objevila, začala jsem na sobě ukrutně pracovat. =) Ne proto, že bych chtěla vyhrát soutěž, ale kvůli sobě. Viděla jsem, že díky těmto technikám žiju mnohem kvalitnější a radostnější život.

Zrcadlení

Jak šel čas, zklidnila jsem se. A víc a víc klidný byl i můj syn. Často se hovoří o tzv. zrcadlení mámy. Jinými slovy, když je nervózní máma, pak je nervózní i dítě. Pokud je máma v pohodě, dítě mnohem ochotněji spolupracuje, protože je taky v pohodě. Po nalezení mého bodu pohody jsem však viděla, že tento koncept nefunguje beze zbytku. Je tam ještě jedna klíčová věc.

Nátura dítěte

Každý jsme jiný. Máme jinou povahu, jiné zájmy, jiné potřeby, jiné hodnoty… Otázkou tedy je, jestli může být nějaký přístup univerzální čili platný pro všechny. Já to vidím tak, že ano, ale ne beze zbytku.

Respektující přístup vidím jako velmi kvalitní základ, který je však v konečném důsledku nutno jaksi personalizovat. Nejen na dítě, ale také na mě. Na rodinu. Na prostředí.

Každý rodič si intuitivně přístup k dítěti nastavuje dle toho, jak to cítí a co mu dává smysl. Je skvělé, pokud rodič umí nacítit své hranice – co mu ještě vyhovuje a co už ne. V tématu respektující výchovy se tomu říká vnitřní versus vnější hranice (čili zamyslet se nad tím, co je hranice, protože je to hranice pro mě, a co je hranice, protože to je nějak nastaveno okolím, ve smyslu „co si o mě kdo pomyslí“).

To, jak to mám já, je ještě relativně snadné nacítit (i když i to může být občas velký problém, který rodič začne často řešit až ve chvíli, kdy narazí na téma vnitřní x vnější hranice). Ale jak to má dítě?

Lidé mají obecně tendenci vnímat jiné skrze vlastní perspektivu. Je to přirozené. Často se nám zdá jednání či chování jiných naprosto iracionální a nepochopitelné. Zde je velký prostor k tréningu opravdového respektu. A za mě může k tomuto respektu velkou měrou přispět pochopení. Pochopení toho, jak to mohou mít jiní, jak vnímají, jaké jsou jejich komunikační strategie, co potřebují.

Typologie nebo škatulkování?

A pro mě osobně jsou velkým přínosem v tomto ohledu tzv. typologie osobnosti. Je jich velké množství. Některé se opírají o klasickou psychologii (např. Teorie typů), jiné mohou být pro někoho trochu ezo, protože se opírají o astrologii či numerologii (např. Human Design).

Setkala jsem se i s názorem, že směr typologií není moc přínosný, protože láká ke škatulkování. „No jo, moje dítě je ten a ten typ, tak tohle ani zkoušet nebudu.“ Zde je dobré si uvědomit, že jako všechny přístupy, je to jen a pouze nástroj. Jak ho použijeme je na nás.

Pro mě není žádná typologie zákonem nebo škatulkou. Ukazuje mi, jak různé situace můžu vnímat já, mé dítě, či kdokoli jiný. Ale neříká mi „on je přesně takový a makový“. Je to velmi užitečný ukazatel na cestě za porozuměním. Dává příležitost zkoumat možnosti a barvy života. Je to o hledání a nalezení cesty právě pro mě a mou rodinu.

Mě téma typologií hodně pomohlo. Často jsem hledala proč mi věci učebnicově nefungují a proč to máme jinak než kdokoli v mém okolí. Chyběla tam totiž ta personalizace – na mě a na mého syna.

S typologiemi jsem našla hodně AHA momentů, o které se ráda podělím v některém z mých dalších článků. Některé věci z dané typologie seděly perfektně, jiné méně, ale to je v pořádku – neberu to jako dogma, ale jako inspiraci a ukazatele na mé cestě k respektu.