Jak mě to mohlo ZASE vytočit???

„Dobrotivý Bože! Vždyť už jsem to tolikrát řešila! Makám na sobě, prošla jsem tolika terapiemi, použila různé další techniky…a zase mě to dokáže nas*at?“ Ano, je to tak. Známe to asi všichni.

Často se mi zdálo, že se to motá v kruhu

Ale po čase jsem zjistila, že to je opravdu jen zdání. Jde to totiž spíš po spirále. Takže se čas od času setkávám s náročnou situací, která mi znova připomene mé bolavé místo. Právě to místo, o kterém jsem si myslela, že jsem mu už dala dostatek pozornosti a mám to tzv. „vyřešeno“.

Ale tato nová situace mi jen dala možnost podívat se na bolavé místo z jiného úhlu pohledu. A tím jsem dostala i skvělou příležitost toto bolavé místo ještě více doléčit.

V zápalu boje za vyřešení všech svých traumat jsem to ale často takto neviděla a o slovo se hlásila frustrace.

Z různých seberozvojových technik jsem zprvu nabyla dojmu, že když dám pozornost svým citlivým místům a aktivně je budu „řešit“, tak to prostě pořeším a bude hotovo. Zen. Ono zpočátku se mi to tak i mnohokrát zdálo. Ten blažený pocit po terapii. Ale pak přišlo na tu situaci znovu a já měla pocit, že jsem tam, kde jsem byla.

Pastička!

Pastička je totiž v tom, že výsledkem není ono „hotovo“. Vlastně to ani není chtěným výsledkem. Hotovo bude asi až v onen den, a to bůh ví jestli. Věřím, že výsledkem je proces, kdy se naučím se svými zraněními pracovat. A vždy, když se něco vynoří, nebudu si to vztahovat na sebe, ale podívám se na to, co ještě potřebuje mou vědomou pozornost. 

Hodně mě v tomto ohledu pobavil výrok Honzy Vojáčka na téma řešení zranění z dětství:

„Pokud chcete zjistit, jak na tom opravdu jste, jeďte na týden ke svým rodičům.“

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že některé věci, které pro mě byly náročné, už tak nevnímám a vůbec mě neoslovují. Prostě najednou vidím, jak mluvím o nějaké své zkušenosti a vnímám, že už tam nejsou ty emoce, co tam byly. Už to pro mě jaksi není téma.

Jiné věci však stále a stále rezonují. Právě tato rezonující témata jsou největším potenciálem pro náš růst. A s další prací a dalším časem a péčí se hrany této náročné zkušenosti obrušují.

Podlaha

Ono ale nemusí jít jen o nějaká náročná témata z dětství, která máme tendenci „řešit“. Často nás vyvádějí z míry i naprosté drobnosti.

Já mám třeba takový velmi specifický vztah s podlahou. Ano, s podlahou. Já ji prostě potřebuju mít čistou. Bez drobků. A hlavně – bez fleků. Taková kapka vody na kachličce na zemi, do které nedej bože šlápnu, je pro mě fakt big deal.

Ten tvůj smích slyším až tu. No, chudák manžel se tomu už směje o poznání méně.

Vtipné je, že okna můžu mít zaprasená a je mi to srdečně jedno. Ale pokud si u mě v kuchyni jdeš umýt jablko a stříkne Ti u toho voda na zem, stihne Tě můj krutý hněv. =D

O tomhle jsem vždy věděla, že to není tak úplně „normální“. Postupem času jsem přišla na to, že to je můj kompenzační mechanismus, jak nabýt pocitu jistoty a bezpečí. Prostě když je čistá podlaha, mám pocit, že můj svět je v pořádku a nic mi nehrozí. Jakkoli divně to zní, prostě to tak je.

Vypozorovala jsem však i další věc. Čím víc jsem v pohodě, tím větší nepořádek na zemi zvládnu. A pokud jsem vskutku na dobré vlně, pak v pohodě dám i opravdový bordel (drobky, šlápoty, bláto). Kouzlo, že?

Takhle to má ale spousta lidí (tedy ne každý má úchylku na podlahu samozřejmě). Pokud je člověk v pohodě, pak neřeší ty „blbosti“ (z pohledu druhých). Pokud je ale unavený nebo v nepohodě, už-už mozek sahá po kompenzačním mechanismu.

I zde totiž platí zákon zachování energie

Pokud jí mám dostatek, pak jsem mé náročné téma schopna zvládnout v klidu a nad rozlitou kávou na zemi mávnout rukou a s úsměvem na rtu to setřít. Pokud jsem ale v energetické deficienci (buď jsem dost nedočerpala, nebo naopak jsem někde hodně energie ztratila), pak mě ta rozlitá káva přiměje k tomu, abych se chovala jako…no, jako „zlý-zlý-nepěkná věc“ (jak by řekl milovník Cimrmana).

Je to vlastně jedna a tatáž situace. Nic se nezměnilo. A přesto se, v závislosti na energetickém kontextu, dá reagovat dvěma naprosto rozdílnými způsoby. Pokud mám dostatek energie, je mozek ve stavu „pohoda“ a na podněty reaguje jinak než ve stresu způsobeném únavou.

No jo, ale jak teda vymazlit ten energetický management? Já si dávám pozor na dva hlavní body:

Jako zásadní vnímám zasytit potřeby svého těla. Dostatek spánku je u mě priorita číslo jedna. A pokud to podcením, vím, co bude následovat. Takže když syn v noci kašle a budí se co 20 minut, tak vědomě oželím čas pro sebe a jdu do postele s ním, protože 10 hodin přerušovaného spánku prostě je lepší než 8 hodin přerušovaného spánku.

Pokud člověk není dostatečně vyspaný, pak to má nejen ohromný vliv na imunitu, ale také (a to se málo ví) na aktuální míru a kvalitu sociálních dovedností. Za tento sociální um je zodpovědná část spánku zvaná REM fáze.

REM fáze se z větší části nachází v našem spánku k ránu (to známe všichni – sny se nám zdají většinou v druhé půlce noci). No a co se stane, když spíme třeba jen 6 hodin? Ano, připravíme se o podstatnou část REM spánku a budeme…no, řekněme, že přinejmenším podráždění.

Další potřebou těla je samozřejmě správná hydratace a dostatek mikroprvků ve stravě.

A pokud mám nasyceny potřeby těla a tím i splněn základ, dbám na dosycení svých psychických potřeb. Tohle je pro každého něco jiného. Může to být četba, poslech hudby, cvičení, procházka, vrtání se v hlíně na zahrádce…prostě cokoli Tě baví. Mě třeba vyživuje studium. Asi trochu netradiční kratochvíle, ale je moje a já si ji mazlím.

Na pořadí záleží

Z vlastní zkušenosti vím, že to opravdu musím brát v tomto pořadí – nejprve tělo a pak duch. Ideální je samozřejmě splnění obou bodů. Nicméně pokud to není možné (a musím volit mezi spánkem a časem pro sebe), pak jsem jednoznačně měla lepší náladu, když jsem byla vyspaná bez svého času, než pokud jsem byla unavená, přestože jsem si něco nastudovala.

Takže to, jak moc mi vadí binec na podlaze teď používám jako poměrně spolehlivý indikátor toho, jestli se o sebe dostatečně starám nebo se v nějakém ohledu zanedbávám. Je to pro mě taková kontrolka, která mi začne blikat ve chvíli, kdy začínám být v nějakém směru přetížená nebo nedostatečně podpořená. A je skvělé, že ji mám. A ještě lepší, že ji už konečně rozumím.

No tak to vypadá, že se asi nevyhneme tomu, že nás čas od času něco naštve. =) Ono to vlastně i dává smysl – žijeme v dualitě. Světlo a tma, smích a pláč, pocit štěstí i náročné věci. Jedno bychom neocenili bez druhého.

Jde o to, aby převažovaly ty věci, které v životě mít chceme.