Šťastná máma-šťastné dítě…no nezní to skvěle? Takový super instantní návod na domácí pohodu! Do téhle pasti jsem se před časem chytila i já. Jenže každý instantní návod a rychlá řešení mají svá „ale“.
Čeština je úžasný jazyk. Tolik barev, tolik odstínů, tolik významů. Zkrátka, mluvíme sice stejným jazykem, ale pochopení je u každého trochu odlišné.
Co to slovní spojení „šťastná máma-šťastné dítě“ vlastně říká? Že když bude šťastná máma, pak bude šťastné i dítě? Nebo že když bude šťastné dítě, pak bude šťastná i máma? Nebo dokonce, že buď budou šťastní oba nebo ani jeden?
Moje pochopení bylo, že když chci, aby byl můj syn šťastný a spokojený, pak musím být šťastná a spokojená já. Takže když vyřeším A (budu happy já), pak nastane i B (bude happy syn) a bude doma konečně pohoda a láska bude přetékat okny.
Ach ta představa! Tak rychle vyhrnout rukávy, šup do bazénu seberozvoje, ať jsem teda co nejdřív vyzenovaná, mám hotovou „práci na sobě“ a mám konečně happy syna, který nebude neustále mrčet! Juch!
Po čase se výsledek dostavil. Nicméně úplně jiný, než jsem očekávala (ach ta očekávání, že? 😀 ).
Díky práci se seberozvojovými technikami jsem se měla den ode dne lépe. Moje neurotické sklony se tolik neprojevovaly a často jsem bez mrknutí oka přešla i špínu na podlaze (o svém vřelém vztahu s čistou podlahou jsem psala v tomto článku).
Lepšila se mi nálada, vztahy se nesly více v porozumění a méně ve starých křivdách, životem jsem procházela s větším nadhledem a lehkostí. Po 33 letech jsem se konečně našla a začala budovat a posouvat ten nejdůležitější vztah ze všech – vztah sama k sobě.
Super, tak to mám velký kus práce za sebou!
A co teda ten syn? Ten už bude taky konečně v zenu, že?
Ehhh…noooo…ne. 😀
Světe div se, i když já byla fakt vyklidněná, tak syn si jel po vlastní ose. Díky mému zklidnění se také trochu uklidnil, ale teda do happy dítěte to mělo pořád ještě hóóódně daleko.
Whaaaat? A kde se jako stala chyba? ... Odpověď je zcela prozaická:
„NIKDE.“
Každý má určité vnitřní nastavení, určitou povahu. Některé dítě je hloubavé, jiného je všude plno a úsměvy rozdává na všechny světové strany ať se děje co se děje. Některé dítě je splachovací, jiné rozhází ohnutý rožek knihy. Prostě každé dítě je nějaké.
Došla jsem na to, že i když budu vyšťastněná až na půdu, fakt to nezaručí, že budu mít pohodové a šťastné dítě. Bohužel. „This is the way of život. “ (propůjčila jsem si od ČokoVoko 🙂 )
Jedna změna tam však byla. A byla zřetelná a velmi důležitá. Změnil se totiž můj pohled na věc.
Pořád jsme měli náročné chvíle a syn nebyl happy dítě. Ale já to zvládala s o dost větší lehkostí. Na náročné situace jsem měla víc energie, a proto jsem byla schopna častěji reagovat tak, jak bych si přála a méně tak, jak jsem měla v mozku primárně nastaveno.
I když syn už několikátý den v řadě mrčel a stále bylo v jeho světě „vše špatně“, tak jsem nad tím jen s láskou mávla rukou s myšlenkou „ach, náladička, no bóže“. Na zvolání „Nemám tě rád!“ jsem s nepředstíraným klidem a láskou odpovídala „Ale já Tebe ano miláčku.“
Syn se až tak nezměnil. Avšak já ano. To je totiž to jediné, co změnit můžu.
Samozřejmě, že je pro dítě velmi podpůrné, když je máma v pohodě. Dítě je totiž v ranném věku velmi úzce propojeno s mámou a máminy emoce silně vnímá. Být v klidu je tedy dobrým předpokladem ke klidu dítěte. Není to však jeho zárukou.
Ještě bych v krátkosti chtěla posvítit i porozumění věty ve smyslu, že máma je šťastná jen pokud je šťastné i dítě. Tohle má takový ten plíživý podtext ve stylu „pro dítě všechno“. Představ si, že by štěstí Tvé mámy viselo na tom, jestli jsi nebo nejsi šťastná Ty. No ufff. Nést takovou tíhu, to opravdu není bůh ví co.
Samozřejmě, že každý rodič je vždy rád, že je jeho dítě v pohodě a šťastné. Nemělo by to však být nezbytnou podmínkou pro jeho vlastní štěstí. Všichni jsme totiž svobodní a máme možnost volby. A pokud z nějakého důvodu být šťastní nedokážeme nebo (podvědomě) nechceme, pak je to v pořádku a máme na to plné právo.
Je mnoho technik, jak si v tomto pomoci. Ale nikdo nemůže nikoho do štěstí natlačit (stejně jako mě nikdo nemůže naštvat, když nebudu já sama chtít, ale o tom zase jindy 😉 ). Samozřejmě dítě školkového věku nebude číst knihy Eckharta Tolleho. Ale může jisté techniky odkoukat od vyklidněných rodičů. A to se do života rozhodně počítá!
Teď tuto větu chápu tak, že pokud je šťastná máma, pak může (ale nemusí!) být šťastné i dítě.
Slovy matematika: „Šťastná máma je pro štěstí dítěte podmínkou nutnou, nikoli však postačující.“