Kdybych dnes potkala své o pár let mladší já, objala bych jej a řekla „Neboj, bude to dobré. Dostala jsi od života obrovský dar. Je to sice náročný dar, bude to divoká jízda, ale ten výsledek bude stát za to.“

Ten výsledek bych si tehdy asi ani neuměla představit. S hlubokým procítěním totiž dnes můžu říct, že jsem šťastná. Fakt jo! Mám nádhernou rodinu, dobré vztahy a jsem si vědoma své hodnoty.

I když přijde náročná situace (a že pořád chodí!), jsem schopna se rychle uklidnit a vrátit se do stavu, kdy věci zhodnotím a vymyslím řešení (které někdy spočívá i v obyčejném přijetí situace). V mém životě je teď hodně lehkosti a také klidu. Žiju svůj sen.

Jako ano, tak nějak jsem tušila, co tím chtěl autor říci. Ale jak to prakticky udělat, to pro mě byla velká neznámá. Zkoušela jsem to pořád dokola, ale vždy se to minulo účinkem.

Moje děťátko jelo tzv. trojboj “nejí – nespí – mrčí”. Nespal déle než půl hodiny v kuse (a já také ne). Lékaři na mě tlačili kvůli nedostatečnému přijmu potravy. Jeho i moje trudomyslnost se snoubily do rozplizlých dnů v duchu “vše je špatně, a tak si zamrčíme” (na tónině, která mi vrtala díru do hlavy).

Společné spaní, šátkování, kojení, tulení, respektující komunikace...tak moc jsem se snažila, abych měla to šťastné a usměvavé dítě, se kterým se domluvím.

Místo toho jsem ale zažívala muka, když ječel a já se mu snažila uznávat pocity. Měla jsem černo před očima, když mě ve vzteku plácnul do obličeje (sice jsem to ustála a nevrátila mu tu ťafku zpět, ale stálo mě to energetický budget na celý den).

Mám ale pevnou vůli a umím být urputná. To by bylo, abych se s tím mateřstvím nepoprala. To dám! Chodila jsem si pro rady k „respektujícím“ kamarádkám. Studovala jsem víc a víc. A pořád nechápala, proč mi to nefunguje.

Připadala jsem si vadná a neschopná. Jednoduše příšerná matka, co naprosto nezvládá sebe, natož dítě. Bylo mi téměř 33 let a měla jsem naléhavý pocit, že tu už moc dlouho nebudu. Tohle asi prostě nedám.

Byla ze mě chodící hromádka neštěstí, přes dva roky jsem nespala a už to bylo znát. Fyzicky i psychicky. Závratě a motání hlavy byly mým věrným společníkem, stejně jako absence schopnosti jakékoliv sociální interakce, hodné mého věku. Kolikrát byl pro mě problém dát dohromady souvislou větu. Byla jsem schopna se rozbrečet na počkání. Totální mateřské dno.

No a pak přišel pro mě velmi důležitý moment. Už jsem nevěděla co dál, a tak jsem se objednala na konzultaci k jedné speciální pedagožce. Ta ovšem nechtěla vidět syna, ale mě. Po konzultaci to paní zhodnotila, že problém nemá syn, ale já. Seděla jsem tam, koukala na ni s otevřenou pusou a nezmohla se ani na slovo.

V daném nastavení mi to nikdy nemohlo fungovat. Bylo fajn mít respektující přístup k dítěti. Ale naprosto nutnou esencí úspěchu byl můj přístup ke mně samotné. Zanechala jsem tedy studia přístupů k dítěti a plně zaměřila pozornost na sebe.

Tedy ne, že by můj chlapeček už nikdy nedostal hysterický záchvat, abychom si rozuměly. Ale já ty náročné situace zvládala s o dost větší lehkostí, těšilo mě být s dítětem doma a celkově jsem byla den ode dne spokojenější. A tato spokojenost se projevila i na usměvavém a veselém klukovi.

Mou velkou vášní se stalo propojování znalostí z mnoha let praxe ve vědě a výzkumu s objevováním zákoutí lidské duše. Je neuvěřitelné, jak tělo a psychika fungují jako jeden nádherný komplexní celek.

Seděla jsem a přemýšlela. Tohle všechno, kdybych věděla jako dítě! Tolik mrzutostí bych si ušetřila! Ten dosavadní život bych si užila v úplně jiné energii! Bylo by skvělé, kdyby se alespoň část z toho učila ve školách. Aby děti věděly, že nejsou oběti, ale mohou si svůj život tvořit.

To by bylo skvělé, to je můj velký sen. A pak mě to napadlo...vždyť k tomu nepotřebují instituci...

Přináším porozumění tomu, proč jsou některé věci pro tebe tak těžké. Z prostoru porozumění a sounáležitosti je pak možné se i v náročné situaci zorientovat, najít pevný bod a najít směr pro řešení.

Z vlastní zkušenosti vím, že se s tímto přístupem mohou v životech odehrávat hotové zázraky.